O Nás
V časech dávno minulých žil u řeky Rokytky prastarý kmen, který vedli dva bratři – Stříž a Prosek. Žili zde spokojeně v klidu a míru nemilujíce vřavy krvavých bitev, válečnické choutky ukájejíce nanejvýše hospodskou rvačkou. Po nějaké době ale řeka naplavila kmeny Vysočanů a Libeňanů, které byly velmi nesnášenlivé a bojovné jak už to u kočovníků bývá. Tehdy se oba bratři rozhodli, že pro svůj mírumilovný lid se vydají hledat novou zemi. Poněvadž se ale nechtěli stát náplavou přinesenou řekou vydali se na dlouhou cestu směrem půlnočním do kopců a hor. Po strastiplném putování, plahočíce se pustým krajem prostým i jen náznakem něčeho, co by se dalo nazvat hostincem, zastavili se pod skalním masivem tyčícím se nad nimi.
Stříž, i když jeho okoralé rty nebyly už hodnou chvíli svlaženy ani kapkou životadárné chmeloviny, se přesto vydal ještě dále a vystoupil až na vrchol. Zde se mu naskytl úchvatný pohled do kraje a tato památná chvíle vložila mu do úst slova, která vyřkl ke svým krajanům dlícím ještě pod vrcholem: „Toto je ta země zaslíbená, ty voňavé květy lip a bzučící včely. Toť úžas a krása, zde zůstaneme, netřeba se dále trmáceti.“
Velebnost oné chvíle narušil pouze bratr Prosek svou nevhodnou vulgární poznámkou: „Do pééérdele zase druhej. Ale vy o mně ještě uslyšíte!“ Pak obklopen svou kamarilou uraženě odtáhl východním směrem neunesa tíhu slávy svého bratra.
Čas běžel dále tisíciletími, staletími, vznikaly a zanikaly celé říše. Kdo by si vzpomněl na staré Egypťany, Řeky, říši Západořímskou i Sovětský svaz. Po celou tu dobu střížkovští v potu tváře pilně obdělávali své záhumenky a vedli moudré řeči nad půllitry neustále vyprazdňovanými a hned zase doplňovanými.
Za vlády vévody Broka, který měl tři dcery – Zazi, Bětu a Květuši se v podhradí objevil ohromný divoký klokan. Ničil pole, sady, bořil domy i chatrče a dokonce napadl několik spořádaných občanů poklidně táhnoucích za zpěvu pijáckých písní po zavírací době z místní krčmy. Na kraj padla tíseň a strach, výtoč byla prachmizerná. Nikdo si netroufl pustit se s obludou do boje, ani posádka žoldnéřů, původem ze staré Sparty, sídlících na pláni za řekou nechtěla o utkání s klokanem ani slyšet. A tu z hloubi střížkovských hvozdů, přesně v 19:05 vystoupil bohatýr Divoj zvaný Bohemicus vydatně posílený energetickým nápojem zvaným „zelená“ postavil se zuřivému zvířeti a ranou z velkého vápna ho trefil přímo do kapsy. Poté tu krvežíznivou bestii na vlastních bedrech přinesl až na vévodův hrad. „Zde nesu to nebohé zvíře, ten postrach okolních hvozdů a trávníků a za odměnu žádám o ruku Zazi i se všemi jejími kazy.“
Brok ve vší své velkorysosti nesmlouval a za statečnost požehnal Divoji zvanému Bohemicus a Zazi. Aby spolu mohli žít dlouhá a spokojená léta dal jim k užívání v léno svou državu v dalekých krajích u národa Vršovců zvanou Ďolíček. Bohužel zůstalo jen u přání neboť toto území je sužováno mnohými úklady, úskoky a intrikami o čemž svědčí i zcizený praporec této svobodné země, který si jakýsi velkochovatel kaprů a sportovní agresor jménem Kompresor vystavil na svém stadionu. Neposlouchal však slova varovná, neboť kmen Vršovců je statečný a dobře svůj klub zná. Ale to už je jiný příběh dotýkající se však svou temně znějící strunou i Střížkova.
Po smrti Broka převzala vládu po svém otci kněžna Květuše. Byla to moudrá a mohutná žena, která vládla říznou, ale květnatou mluvou a uměla i věštit. Jednou, sedíc nad poloprázdnou sklenicí, když hleděla svým planoucím zrakem do dáli (myšleno do hloubi věků) její rety spustily přecházejíce z jemného ševelení do ohlušujícího rachotu: „Vidím čtvrť malebnou, jejíž sláva hvězd a chaloupek maličkých se bude dotýkati uprostřed lipových alejí, kde chloubou bude krásné, kamenem vykládané náměstí.“ Ohromujícím způsobem, výborně, ba přímo prorocky to Květuše předpověděla, řekli si lidé a začali stavět své příbytky, vysadili lipovou alej a vydláždili kamenem své náměstí. Všem se vedlo dobře, bylo teplo, nikam nezatékalo, jídla (a výtečného) bylo dostatek, sklenice plné, ženské nikdo nevhodným způsobem neobtěžoval.